Osamělá

Osamělá

Chodí světem už dlouho tak osamělá,

velkým vesmírem bloudí.

S jinou duší, jej duše, spojit by se chtěla,

o trochu náklonnosti, loudí.

Hedvábnou košilku, si obléká,

pod ní, ňadra se neskrývají.

Zbloudilá slza po tváři stéká,

po čem touží, už neutají.

Košilka šitá z hedvábí,

skrz ní, se vše vidí.

Doufá, že tak lásku zvábí,

byť se velmi stydí.

Tak osamělá, světem kráčí,

chce se potkat s andělem.

On se ale přijít neuráčí

a tak se smíří s údělem.

Vítr si s hedvábnou košilkou hrál

a cuchal ženě i vlasy.

Zazněly zvony, ze všech katedrál,

slibovaly naději, lepší časy.

Vesmírem chodí osamělá,

hedvábnou košilku, má na sobě.

Hledá, toho svého anděla;

možná, touží právě po Tobě.

Kdosi, jí položil květ, na římsu okna.

Ruce sepnula k modlitbě.

Žádných slov, není ta žena schopna;

kdo by jí kdo, měl v oblibě? 

Ví už, hedvábná košilka nestačí,

aby její duše, s jinou splynula.

Za láskou už více nekráčí,

poslední slza po líci skanula.

Osamělá, se dívá z okna ven,

v ruce drží darovaný květ.

Možná, že kdosi je připraven

změnit její osamělý svět.

(c) Anna Moon

© Sonnets of nightingale 

copy rights with Author