Osamělá
Osamělá Chodí světem už dlouho tak osamělá, velkým vesmírem bloudí. S jinou duší, jej duše, spojit by se chtěla, o trochu náklonnosti, loudí. Hedvábnou košilku, si obléká, pod ní, ňadra se neskrývají. Zbloudilá slza po tváři stéká, po čem touží, už neutají. Košilka šitá z hedvábí, skrz ní, se vše vidí. Doufá, že tak lásku zvábí, byť se velmi stydí. Tak osamělá, světem kráčí, chce se potkat s andělem. On se ale přijít neuráčí a tak se smíří s údělem. Vítr si s hedvábnou košilkou hrál a cuchal ženě i vlasy. Zazněly zvony, ze všech katedrál, slibovaly naději, lepší časy. Vesmírem chodí osamělá, hedvábnou košilku, má na sobě. Hledá, toho svého anděla; možná, touží právě po Tobě. Kdosi, jí položil květ, na římsu okna. Ruce sepnula k modlitbě. Žádných slov, není ta žena schopna; kdo by jí kdo, měl v oblibě? Ví už, hedvábná košilka nestačí, aby její duše, s jinou splynula. Za láskou už více nekráčí, poslední slza po líci skanula. Osamělá, se dívá z okna ven, v ruce drží darov...